JAK BÝT POETICKY NA SVĚTĚ
(workshop)
Jak být poeticky na světě, to je název mého příspěvku, a je to téma, ke kterému vede nespočet cest, stezek i silnic. Mně se jako jedna z nejpůvabnějších jeví být anekdota. Je to krátký příběh s pointou, kdy se člověk nejen zasměje, ale má i látku k přemýšlení a to ho může přivést k cennému poučení, na které by možná jinak nikdy nepřišel. Je pochopitelné, že ne všechny anekdoty mají tento úžasný potenciál, ale zpravidla ho s velkou pravděpodobností naleznete v anekdotách židovských a anglických. Zato v prvoplánových vtipech politických a vtipech na (dosaď si sám, na koho…) se nějaké hlubší myšlenky dohledáte těžko, a když, tak sotva.
Nuže, jeden takový vtip s úžasným filosofickým přesahem: Po lázeňské kolonádě jde paní hraběnka se sluhou. Náhle poryv větru zvedne paní hraběnce sukni a přehodí jí ji přes hlavu. Paní hraběnka ani chvíli nezaváhá, položí kabelku na lavičku, trochu tanečně poskočí, zvedne ruce, sukni uchopí a vrátí jí ladným pohybem její funkci i polohu. „Viděl jste, Johann, moji duchapřítomnost?“ praví k sluhovi. Johann chvíli mlčí a pak řekne: „Ano, paní hraběnko, viděl jsem vám ji. Jenže my, sprostí lidé, tomu říkáme trochu jinak.“
Ano, jde o to, co měla na mysli paní hraběnka, a dále pak o to, co úplně jiného viděl sluha Johann. Můžeme si to celkem snadno představit. Paní hraběnka měla na mysli (a kdyby sama sebe mohla na nějakém záznamu pozorovat, tak by to i viděla) ladný koncert pohybů, na kterých je patrna její baletní i gymnastická průprava, a pohybově dokonale zvládnutý opravný zásah. Sluha však viděl její pr, pardon, řekněme: záď. Tato anekdota v sobě nese přímo modelovou situaci různého vidění a chápání jsoucna a problémů, které z nastávajících odlišností vidění čehokoliv, i života, mohou vyplývat. Je to látka na čtrnáctidenní filosofické sympózium, ale já Vám to podám ve 45 minutách. Vy si to domyslíte a dotvoříte sami.