Adam Wojtovič
Jsem lektor, kouč a psychoterapeut. Kromě individuální práce s klienty, která je mi nejbližší, už mnoho let vedu komplexní výcviky pro kouče a leadership programy pro firmy v Česku, ale také v Evropě a Asii.
„Byl jsem úplně mimo sebe.“
„Tohle už se mi nesmí stát.“
„Potřeboval bych se naučit líp zvládat svoje emoce.“
Kolikrát jsme podobnou větu slyšeli od klienta? A kolikrát jsme ji vyslovili sami?
Adam Wojtovič na konferenci otevřel téma, které bývá často nepohodlné – hněv. Ne jako problém, který je třeba potlačit. Ale jako emoci, která má svůj smysl.
A právě v tom byl jeho příspěvek silný.
Hněv jako kompas. Co nám říká v koučování?
Když nás emoce unesou
Každý z nás zná ten moment. Něco se stane. Reagujeme rychle. Prudce. Možná řekneme něco, co bychom jinak neřekli. Možná jen mlčíme, ale uvnitř to vře.
Když nás emoce unesou, přestáváme vidět a slyšet. Naše vnímání se zúží. Mozek jako by si vzal náhradní volno. Reagujeme impulzivně, obranně, automaticky. A pak přichází stud. Nebo výčitky. Nebo snaha „to mít příště víc pod kontrolou“.
Jenže právě tady začíná důležitá otázka: Co když hněv není nepřítel?
Hněv jako sekundární emoce
Jedna z klíčových myšlenek přednášky zněla jednoduše: hněv je vždy sekundární emoce. To znamená, že za ním něco je. Strach. Nejistota. Frustrace. Pocit ohrožení. Bezradnost. Hněv je často první, co se objeví na povrchu. Je hlasitý. Viditelný. Energie je v něm cítit. Ale pod ním může být mnohem křehčí vrstva.
V koučování je proto zásadní otázka:
Jaká je skutečná emoce za mým hněvem?
Pokud zůstaneme jen u snahy „zvládnout“ hněv, můžeme přehlédnout jeho význam. Jeho poselství. To, na co upozorňuje.
Zrádná vlastnost hněvu
Naší přirozenou tendencí je mít emoce pod kontrolou. Vychováváni jsme k tomu, abychom se „ovládali“. Abychom nebyli přehnaní. Abychom nebyli „moc“. Jenže když hněv rychle umlčíme, může se stát, že ztratíme kontakt s tím, co nám chtěl sdělit. Někdy pak zůstává jen nepříjemný pocit. „Cítím se divně.“ „Něco mi vadí.“ Ale nedokážeme přesně pojmenovat proč. Hněv je zrádný v tom, že nás dokáže unést. Ale stejně tak je zrádné ho ignorovat.
Exploze nebo imploze?
Adam Wojtovič mluvil o dvou častých cestách, jak s hněvem nakládáme.
- Buď explodujeme. Dáváme ho navenek. Útočíme. Obviňujeme. Zvyšujeme hlas.
- Nebo implodujeme. Uzavřeme ho dovnitř. Trápíme se. Hroutíme. Paralyzujeme se.
Ani jedna z těchto cest ale nevede k pochopení. Teprve když si hněv připustíme, může dojít k určitému „oživení“. Hněv totiž nese energii. Energii k akci. Energii k nastavení hranic. Energii k ochraně toho, co je pro nás důležité.
Potlačením hněvu se nestáváme lepším člověkem. Stáváme se odpojeným člověkem.
Hněv jako obránce hranic
Hněv často vzniká ve chvíli, kdy vnímáme útok. Na naše hodnoty. Na naše přesvědčení. Na naše hranice. Je to negativní protipól uspokojení. Signalizuje, že nějaká naše potřeba není naplněna. Když klient mluví o hněvu, nemusí to být o agresi. Může to být o zraněné hodnotě. O nenaplněném očekávání. O překročené hranici, kterou si sám ještě ani neuvědomil. V koučování se tak hněv může stát kompasem. Ukazatelem směru, kam se dívat hlouběji.
Co si z toho odnést
Možná to nejdůležitější poselství celé přednášky je jednoduché: nepracujeme s hněvem tak, že ho klientovi pomůžeme potlačit. Pracujeme s ním tak, že mu pomůžeme porozumět. To znamená vytvořit prostor, kde může být hněv pojmenován. Kde může být prozkoumán. Kde se podíváme pod jeho povrch.
Jak pracovat s emocemi během rozhovoru? Především zůstat. Neutíkat. Nezlehčovat. Nepřekrývat racionalizací.
Emoce nejsou slabost. Jsou informace.